Sbohem...7.kapitola

8. dubna 2012 v 18:14 | NikaRoovy
Je tu další kapitolka ke Sbohem... Tentokrát bez hádanky. :D Ale nebylo to naposledy! Zase vám nějakou hádanku udělám!


7.

"Děláš si srandu? Co chceš říct tím, že neexistuju?! Nevim, jestli sis všimla, ale právě před tebou stojím!" rozhodil Damon rukama. Nicol se otřásla. Přítomnost Damona Salvatora v ní vyvolávala smíšené pocity…
"No právě… Stojíš předemnou…" zašeptala Nicol. Stojí přímo předemnou! Damon Salvatore! Je to vůbec možné? Ne není… Ale je to tak. Stojí před ní ten, o kom si vždy nechala před spaním zdát… Ale zároveň před ní stojí upír, který jí může během okamžiku vyrvat srdce z těla… Zvlášť, když ho pozvala dovnitř.
Obrátil oči v sloup.
"Můžeš se alespoň pokusit přenést zpátky do reality?" zeptal se jí. Nicol se ušklíbla.
"No, tobě se to tedy povedlo…"
"A je to tu zase… Já nejsem postava nějakého seriálu. I když je pravda, že bych na to měl…"
"Ani nevíš…" nadechla se Nicol rozrušeně. "Ale je to tak. Pouštěla jsem ti část toho seriálu. Už mi budeš muset věřit," řekla Nicol a rázem se zatřásla. Uvědom si s kým mluvíš, napomenula se. A musela se pousmát, když si domyslela, že tohle jí pořád říká táta…
"Hm. Jak ti mám věřit, když se pořád tváříš jako když… sníš?" ušklíbl se Damon.
"Kdo ví jestli to není pravda…" zašeptala Nicol a pak dodala: "A jak se nemám tvářit zasněně, když předemnou stojíš… ty?"
"To tě tak znervózňuje, že před tebou stojí postava, která má být ve skutečnosti jen ze seriálu nebo co?" prohodil Damon způsobem, jako by se takové věci děly každý den.
"Ne… Mě znervózňuje, že předemnou stojíš ty," zamumlala Nicol a zadívala se do země. Snažila se prohlížet si smítko na koberci a dělat, žeje to něco velmi zajímavého. Ale nakonec neodolala dalšímu pohledu na Damona…
Stál úplně v rohu místnosti. Po chvíli vyšel o pár kroků dopředu a pomalu přistoupil k oknu. Nadzvedl ruku a nechal ji ozářit slunečním světlem. Okamžitě ale zasténal bolestí a stáhnul se zpátky.
"Nemůžeš zatáhnout závěsy?" obrátil se vyčítavě k Nicol.
"Nemáš svůj prsten?" zeptala se, ale už přibíhala k oknu a zatahovala fialové závěsy.
"Eh… Ne. Zůstal… Tam…" odvětil po chvíli a opřel se o zeď.
"To je problém…"
"Vážně?" odpověděl sarkasticky Damon. Nicol se zářivě usmála… Věděla, že je to naprosto šílené, ale něco ji napadlo. Ale to přeci nemohlo dávat smysl, nebo ano? V tu chvíli jí to bylo jedno. Když jí něco vpadlo do hlavy, už to odtamtud nikdy nikdo nevyhnal.
"Počkej…" zašeptala a vyběhla z pokoje.
"Já mám času dost!" zavolal za ní a svalil se na postel. Nicol vyběhla na půdu a něco pilně hledala v jedné krabic. Nakonec vytáhla malou truhličku a vyndala prsten z modrým kamenem. Seběhla rychle zpátky do pokoje.
"Asi jsem se vážně zbláznila…" zamumlala si pro sebe.
"Zkus to!" řekla odhodlaně a podala Damonovi prsten. Podezíravě se na ni podíval.
"Nemůže to bý jen tak nějaký…" Nicol ho přerušila.
"Prostě to zkus!" Damon na prsten chvíli hleděl, pak si jej vzal do ruky a natáhl na prst. Pomalu se přiblížil k oknu. Natáhl se k závěsu a lehce ho odhrnul. Poté vztáhl ruku a nechal na ni spadat sluneční světlo. Když se nic nedělo, nechal si ozářit sluncem celé tělo. Pořád nic. Tázavě, s úžasem v očích se na Nicol podíval. Ta jen zalapala po dechu a nasucho polkla.
"Kde jsi vzala ten prsten?" vyhrkl Damon. Nicol pokrčila rameny.
"Už ani nevím. Možná, že jsem ho někde našla. Je to už dlouho," odvětila.
"Fajn," řekl po chvíli. "Půjdu ven…" Nicol se zhluboka nadechla.
"Ne!" vykřikla. "Chci říct… nemůžeš jen tak vyjít na ulici. Jseš tady mezi dívkama celkem hit… Co by se asi stalo, kdyby tě najednou viděli kráčet uprostřed města?" dodala, když se trochu uklidnila.
"Řeklbych, že si mě nikdo ani nevšimne. Nejspíš jsi jediná, kdo mě vidí…" ušklíbl se. Nicol se zatvářila zmateně.
"To jsi byl ty? Ty jsi na mě křičel tehdy večer? Ty jsi mi klepal na dveře a já tě pak pozvala…" říkala si spíše pro sebe. Najednou jí to všechno dávalo smysl. Jak to, že tě teda teď vidím? Napadlo ji.
"Jop…" odpověděl a chystal se k odchodu.
"Kolik lidí jsi takhle děsil?" ozvala se ještě Nicol.
"Eh… vlastně jen tebe…" zavolal za ní.
"Proč zrovna mě?"
"Řekněme… že ses mi zalíbila," mrkl na ni a vykročil z pokoje. Nicol náhle projela vlna vzrušení. Tak proč jsi mě potom shodil ze schodů? Zeptala se v duchu a semknula rty…

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chaky Chaky | 8. dubna 2012 v 21:59 | Reagovat

Dobrá to otázka Nicol :-D Taky by mě to zajímalo.
Jinak,skvělá kapitola ;-)

2 melaficent melaficent | Web | 9. dubna 2012 v 9:57 | Reagovat

Vau... Sľubne sa to vyvíja :D :D Teším sa na pokračovanie :D

3 ariven ariven | Web | 21. dubna 2012 v 20:21 | Reagovat

Jé hezký! Proč jenom jsem si toho všimla až dneska...? :)

4 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 21. dubna 2012 v 20:27 | Reagovat

[3]: To já nevím... :-D jINAK DÍKY A UŽ JE TU I OSMÁ .-) .

5 mmm mmm | 26. dubna 2012 v 15:08 | Reagovat

:p heeezkyyy

6 Lilly Lilly | Web | 10. května 2012 v 19:59 | Reagovat

ehm.. stydím se to přiznat, ale chápu to čím dál míň:D
snad se v tom nějak zorientuju:D

7 Zizi Ingen Zizi Ingen | Web | 19. května 2012 v 14:51 | Reagovat

já to docela chápu, a... moc se mi to líbí! :-D opravdu moc dobře píšeš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama