Poslání srdce- XIV. Zapomenutá vzpomínka

8. listopadu 2012 v 19:01 | NikaRoovy
Takže zase jsem měla psací náladu. (O fyzice, zase jako za starých časů :D ) Takže snad se bude líbit, brzy čekejte další kapitoly k PS, chci to dopsat abych se pak mohla pilně věnovat méně povídkám a neměla toho tolik, tahle pvoídka se vážně hodně táhne. No nic. Prostě ať se vám dobře čte. Komentáře potěší.
Věnováno Neilin/Aranis
PS: Nezapomeňte hlasovat o druhém ročníku Duše pisálka.
PSS: Pokud nemáte co dělat a chce se vám psát a soutěžit, zúčastněte se soutěže u Anne.
PSSS: Pokud máte rádi Harryho Pottera, vyplňte si pro zábavu kvíz o Tajemné komnatě u Renion.
PSSSS: A poslední tip, jestli rádi píšete a chcete se tochu začlenit do zimy, pak vám doporučuji lit. soutěž u Deny.



Ty chodby znala. Prožila v nich téměř celý svůj život. Byla to ale minulost. A přesto v teď v těch chodbách stála, obklopena vlhkem, chladem a zlem.
To nebyl dnešní Nar' dox. Neilin jí vyprávěla, jak to tam teď vypadá. A tak, jak se teď Terien cítila tam rozhodně nebylo. Ne, tohle nebylo ze současnosti. A ona to věděla.
Rozeběhla se chodbou dál. Nevěděla kam jít, tak prostě běžela. Všude bylo to zlo, ten chlad a ona se ho chtěla zbavit. Zamotala se jí hlava natolik, že se její pohled ještě zmlžil. Opřela se o kamennou zeď. A najednou byl chlad pryč. Cítila se najednou ve větším bezpečí, cosi ji zahřálo. Zdvihla oční víčka. To on.
Zírala mu do očí a nemohla se nadechnout. Terien chtěla něco říct, ale nezmohla se na jediné slovo. Proč jsou tady?
Jeho najednou dychtivé a kruté oči jí přejížděly po tváři, ramenou a hrudi.
"Nějak jsi nám vyrostla, paní," prohlásil. Terien se zatvářila poněkud nechápavě. "Zkrásněla jsi. Je z tebe žena. Pověz, cítíš se jako žena? Toužíš po muži, který by se tě dotýkal," ztišil hlas a přiblížil k ní svůj obličej. "Pověz, už jsi to zažila? Ty doteky…" Prstem jí přejel po šíji. Co se tu děje? Ptala se Terien sama sebe. Jakoby ta slova už slyšela… "A co polibek, už tě někdo políbil, má paní?"
Náhle jí to došlo. Jak jsem jen mohla zapomenout? To vše byla jen vzpomínka. Najednou bylo všechno tak živé. Pořád se mu dívala do očí, zatímco se jeho rty přibližovaly.
"Terien," zaslechla. Ten hlas se ozýval z okolí. Ne z té malé komory, která vznikla mezi ní a Sorganem. A ten hlas ji přelomil. Znovu se jí zamotala hlava a když znovu otevřela oči, stála tam sama. Stále přilepená u zdi, jako by se nemohla hnout. Otočila ze za hlasem.
"Sorgane?" zašeptala. Kroky se přiblížili. Poznala ho hned. Poznala jeho hlas, doslova ho cítila, slyšela tlukot jeho srdce, jako by k ní byl stále přitisknutý.
"Tohle je sen? Děje se to skutečně teď, ve snu? Nebo vzpomínka?" zeptala se. Chvíli bylo ticho. Byly slyšet jen jeho kroky na kamenné podlaze, které se k ní stále přibližovaly. Terien je vnímala stejně jako tlukot jeho srdce, jako kdyby podlaha a on byli spojeni něčím víc než vzájemným dotekem. Zanedlouho už byl u ní tak blízko. Znovu ji držel a ona se mu dívala do očí. Těch očí se nikdy nemohla nabažit. Byla by v nich pořád. Utopila by se v nich, jen aby mu byla nablízko.
"A co myslíš? Skutečnost nebo vzpomínka? To musíš rozhodnout ty, Terien, je to tvůj sen. Jen nevím, zda se dobře ptáš. Vzpomínka je přece taky skutečná, nebo ne? Proč vzpomínka nemůže být snem?" šeptal jí do ucha. Terien se musela nadechnout.
"Je to můj sen. Ale to ty býváš pánem mých snů. A já se v nich nedokážu vyznat," řekla tiše. Sorgan se lehce pousmál.
"Já jsem pánem tvých snů? Jak jsi na to přišla?"
"To ty je řídíš. Ty rozhoduješ kde se sejdeme, jestli ano… Já ty sny nemůžu ovládat."
"Ve skutečnosti jeto naopak, Terien. Ty můžeš ovládat tvé sny, jsou přece tvé. Ale jde o to, jestli dokážeš ovládnout sama sebe. Třeba jsou tohle všechno jen tvé představy. Jen tebou ovlivněné sny. Co si o tom myslíš, má paní?" Něžně se dotkl jejích rtů svými. Elfka přivřela oči. Pak k němu vzhlédla.
"Jestli jsou to mé představy… můžu jím věřit? Můžu věřit že všechno co mé představy říkají, je pravda?"
"Já jsem ti říkal různé věci. Teď jde jen o to, jestli mi věříš. Věříš mi, Terien?" Terien mlčela. Nedokázala na jeho otázku odpovědět. Samozřejmě že ti věřím, pomyslela si. Copak se na něco takového můžeš vůbec ptát? Místo odpovědi ho políbila. Sorgan pustil její ruce, které byly stále držené u zdi. Pevně ji k sobě přivinul a objímal ji kolem ramen. Terien si opřela hlavu o jeho rameno. Cítila, jak jí po tváři stéká slza.
"Proč mi to pořád děláš?" zašeptala tiše.
"Co?"
"Říkal jsi, že mám zapomenout. Že už mám začít žít nový život. Ale jak mám zapomenout? Jak mám udělat co říkáš, když se pořád objevuješ v mých snech?" Sorgan ji pohladil po vlasech.
"Řekl jsem ti, že už dokážeš být beze mě. Ale… myslel jsem, že to bude snadné, ale není. Já nedokážu být bez tebe, Terien."
"Chceš po mě abych zapomněla když ty sám to nedokážeš?" Terien se musela usmát. "Jak to mám pak dokázat?"
"Snadno. Ty si nic z těchto snů nebudeš pamatovat."
"Není to trochu nefér? Nepamatovat si žádnou chvíli strávenou s tebou? Když ty si budeš pamatovat všechno?"
"Není to nefér. Ty jsi živá. A proto musíš žít. Skutečný život, ne jen ve svých snech. Jak už jsem řekl, všechno tohle jsou vzpomínky. Všechno už se stalo. Ty vzpomínky ti zůstanou. Jen na ně zapomeneš." Nechápala to. Ale bylo jí to jedno.
"Musíš něco vědět…" promluvil po chvíli s vážnějším pohledem a jemně se od ní odtáhl. Vzal ji za ruku a společně kráčeli chodbou. "Myslel jsem, že cesta bude to nejnebezpečnější, co tě bude v tom poslání čekat. Ale teď vím, že to tak není. Mezi stěnami Santielu se pohybuje něco zlého. Ať je o co je to, dávej si pozor. Ale nezapomeň, jsi v bezpečí. Já tě budu vždycky střežit…"
Jak mám nezapomenout?
Došli k malému okénku. "Vychází slunce," prohlásil Sorgan. "Už bys měla jít…" Terien kývla. "Takže, až se probudím, nebudu si nic pamatovat?" Sorgan zavrtěl hlavou. Věnovala mu poslední polibek.

Rázem se probrala ve svém pokoji na Santielu. A na nic si nepamatovala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Neilin/Aranis Neilin/Aranis | Web | 8. listopadu 2012 v 19:57 | Reagovat

Nádhera,vzpomínku znám a kapitola byla suprová,musím přiznat,že se mi líbila více než ta předchozí.Super,jen tak dál :D,i když se mi s ní bude těžko loučit,mimochodem moc děkuji za věnování :D

2 pavel pavel | 8. listopadu 2012 v 19:57 | Reagovat

Super 1 koment
Je to supér

3 pavel pavel | 8. listopadu 2012 v 19:59 | Reagovat

Sakra tys me predbehla
[1]:

4 DeeDee DeeDee | Web | 9. listopadu 2012 v 18:14 | Reagovat

Moc krásný... Vzpomíku jsem četla a todle bylo naprosto dokonalý :D

5 Chaky Chaky | Web | 9. listopadu 2012 v 21:49 | Reagovat

To je krásný, ale smutný :( Terien musíš si to pamatovat, je to nefér. Tak miluj ducha, to nevadí:) Překrásná kapitolka!

6 Cathrin Cathrin | Web | 10. listopadu 2012 v 9:32 | Reagovat

Nádherná kapitola, proč si to nemůže pamatovat :( Chudáček

7 Michalka Michalka | Web | 13. listopadu 2012 v 19:48 | Reagovat

Huustý! Já se taaaaak dlouho těšila, až budeš pokračovat a ty jsi mi to splnila. Ty jsi ta nejlepší písařka za celých...1000 let! :D :-D  :-P  :D  O_O

8 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 13. listopadu 2012 v 20:35 | Reagovat

[7]: Ooo, tak to snad  ne :D Ale děkuji moc :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama