AIRI- Dvanáctá kapitola

7. března 2013 v 19:00 | NikaRoovy |  Slzy prokletého 1
Dobře, řekla jsem Glubbymu že to nezveřejním dokud nedostanu co mi slíbila, ale koho to zajímá. Tahle je trochu kratší, ale nevadí. ;)
Věnováno Glubby, které jsem to musela posílat po větách :D


12.

Radí mi, ať se raději posadím, že to půjde lépe. Uposlechnu ji, posadím se do křesla a poté se na její radu zhluboka nadechnu. Chvíli mám obavy, jestli se rozhoduji správně, jestli Riku vůbec můžu věřit, ale ať už je to jakkoli, musím to udělat. Když už ne kvůli ní ani mně, pak kvůli Taylorovi, protože jemu to obě dlužíme.
Zavři oči a uvolni se jak jen můžeš. Představ si, že kolem tebe vůbec nic není, ano? Že jsi jen ty. Všechno zhasne, úplně všechno. Je tma. Pomalu vypojuješ všechny své smysly. Nic nevidíš. Nic neslyšíš. Nic necítíš. Padáš hlouběji a hlouběji do černé nicoty. A pak dopadneš. A všechno se rozsvítí. Otevři oči a rozhlédni se. Co vidíš?
Řídím se jejími rozkazy a otevřu oči. Rozhlížím se kolem sebe a chvíli mi trvá uvědomit si, kde vlastně sem. A pak musím zalapat po dechu. Zrovna vychází slunce, trochu mě to vyděsí, ale pak si uvědomím, že není skutečné, že mi jeho svit nemůže ublížit. Jsem bosa a stojím v orosené zelené trávě. Přede mnou se rozléhá obrovské a nádherné jezero, na jehož hladině se všechny ty časné paprsky odrážejí. Okolo jsou lesy. Cítím nádhernou vůni přírody, kterou však mísí ještě něco. Vůně domova. A pak mi dojde, že to není jen náhoda. Já jsem skutečně doma. Jsem u jezera, kam mě vždy vodil otec. Naproti mně stojí hnědovlasá dívka. Zkřivím obočí a nejsem schopna ji poznat. Nikdy jsem ji neviděla.
"Airi," řekne a její hlas je důvěrně známý. Už ji poznávám, je to přece Riku. Když na ni tak hledím, musím uznat, že je skutečně krásná. Pod svým darebáckým výrazem má své oslňující kouzlo, které tolik ošálilo mého bratra. Uvědomím si, že nejspíš čeká, až něco řeknu i já.
"Riku," zašeptám a ohromeně ji pozoruji. "Kde to jsme? Chci říct, znám tohle místo… ale jak jsme se sem dostaly?" Riku se jen usměje a chvíli je naprosté ticho. Pak se otočí kolem své osy a rozpřáhne ruce.
"Tohle? To je tvé podvědomí. Tvé nitro, v podstatě. Tohle vidí Aleksanteri nebo Paul, když se na tebe zadívají. A to co držíš v ruce, to je síla nad tvým podvědomím kterou mi teď musíš předat." Teprve teď zjišťuji, že něco držím v ruce. Je to bílá koule, ze které vyzařuje magické světlo. Pochybně se na Riku zadívám. Vypadá to dost mocně. Co se stane, když to jen tak předám Riku?
"Airi, musíš mi tu sílu dát."
"Jak můžu vědět, že si ji nenecháš?" vyjedu na ni. Ona jen pokrčí rameny.
"Nijak. Buď mi prostě věř, nebo mi ji nedávej. Pak si ale s Tayem nebudu moci promluvit. Je to jen na tobě. Dokážeš mi důvěřovat tak jako tvůj bratr?" Nevím co říct, tak jen nasucho polknu. Má pravdu. Taylor jí věří. A já věřím Taylorovi. Pomalým krokem k hnědovlásce přistoupím a naposledy se jí zadívám do očí. Ten pohled mé rozhodnutí utvrdí. Už dlouho se na mě nikdo nepodíval takhle. Je to pohled, který vám říká mě můžeš vždycky věřit, já bych tě nikdy nezradila, ty víš. Dívám se do těch očí a předám Riku bílou kouli. V ten okamžik se všechno kolem mě zatřese a já upadnu. Podívám se na oblohu, slunce již zapadá.
"Je čas jít," kývne na mě Riku a já stisknu její nataženou dlaň.
Když znovu otvírám oči, jsem ve společenské místnosti. Kolem je stále pár dívek, které tu byly už předtím a povídaly si, zřejmě si mě stále nevšímaly a to bylo jedině dobře. Něco se však změnilo. Nemůžu své tělo ovládat. Vidím, jako by vše bylo normální, slyším, cítím křeslo pod svými dlaněmi. Ale nic není normální. Nemůžu dělat nic, jsem jako loutka a Riku je loutkař, co mě ovládá.
"Kde máš své kuličky?" ptá se Riku potichu mým hlasem, který mi ale vůbec nezní jako můj hlas.
V pravé kapsičce šatů. Nevyslovila jsem to. Byla to jen myšlenka, kterou jsem Riku poslala. Předtím jsem nechápala, jak to dělá, ale teď, když to sama zakouším si uvědomuji, že je to vlastně úplně jednoduché. Ani se nemusím snažit, jde to samo. Zanedlouho mé tělo stojí u telefonu. Telefon již vyzvání.
"Halo?" ozve se na druhé straně.
"Tayi?"
"Kdo je tam?" ptá se zmateně. Míšenina mého a Ričinýho hlasu zřejmě zní podivně.
"Tayi, tady Riku já..."
"Riku?" vydechne nevěřícně.
"Mluvím prostřednictvím Airi. Půjčila mi na pár chvil své tělo, abych ti mohla zavolat. Tayi… mě je to tak straně líto. Ale muselo to tak být. Jen jsem myslela, že to dopadne lépe. Jedno ti slibuji. Budeme zase spolu, věř mi. Odpusť mi všechno." S překvapením zjišťuji, že mi po tváři stéká Ričina slza.
"Nemám ti co odpouštět."
"Bála jsem se, že už jsi na mě možná zapomněl."
"Zapomenout? Zapomenout na tebe? Ty jsi ta nejúžasnější věc, která kdy vstoupila do mého života. Na tebe bych nikdy nezapomněl. To věř zase ty mě." Moje- ne, její- srdce začne zběsile bušit. Nevím proč, ale vybaví se mi Niall. Poslední dobou jsem na něj zapomínala. Ale teď, když slyším tlukot Ričinýho srdce, tak mi to připomíná ten můj, když jsem ho poprvé spatřila.
"Budu. Nikdy jsem ti to neřekla, víš?"
"Co?"
"Tys možná vždy myslel, že stojím mezi tebou a Paulem, ale tak to není. On nikdy neměl moje srdce, nikdy. On byl mladší bratr mé kamarádky…"
"A já snad ne?" Cítím z jeho slovy náznak úsměvu. Riku pozvedne koutky úst.
"On byl jen to. Ale ty nikdy, víš? Ze začátku ne, ale pak ano. Stalo se něco, co jsem nečekala, že by se mohlo stát a dost jsem se toho obávala. Ale nikdy toho nebudu litovat a nikdy jsem toho nelitovala. Ačkoli to může znamenat mnoho problémů, nelituji toho, co k tobě cítím."
"A co ke mně vlastně cítíš?" Chvíli je ticho a pak se Riku rozesměje.
"Ach, Tayi. Copak ti to ještě stále nedošlo? Já tě přece miluju, Taylore." Na druhé straně je ticho.
"Myslíš to vážně?"
"Samozřejmě, že ano. Má láska k tobě je jedna z věcí, o které bych nikdy nepochybovala."
"Nápodobně…" zašeptá a já se musím usmát, přestože jsem uvězněná kdesi uvnitř sebe či kde vůbec. Vím že i Riku se směje. Když ty dva tak poslouchám, začnu mít zvláštní pocit. Připadám si jako vetřelec, který tady vůbec nemá co dělat. Jako kdybych je rušila při soukromé chvíli a připadá mi, že jsem vůči nim nefér. Snažím se udělat, co mi předtím řekla Riku, zapadnout do tmy. Vypínám své smysly. Už těma očima nic nevidím, už neslyším co říká Riku, ani Taylor. Necítím chladné sluchátko v dlani. Nyní cítím čerstvě zelenou trávu pod svýma nohama, rozebíhám se jí proto dál a pak skočím do jezera. Možná to není tak špatné. Možná bych se nikdy nemusela vrátit. Možná, že takhle je mi lépe. Prostě se schovat před světem pod hladinou jezera.
Přemýšlím o své existenci, když mě z myšlenek vyruší nějaký zvuk. Okamžitě vynořím hlavu nad hladinu a rozhlížím se kolem sebe. Najednou spatřím v trávě něco červeného. S hrůzou vylézám z jezera. Mezitím slunce zapadlo. Je úplná tma, ale ta červená věc září v té černi jako oheň. Když přibíhám blíž, zjišťuji, že se jedná o nějakou osobu. Zatajím dech a pak se zmůžu jen na hrůzyplný výkřik. Všude u mých nohou je krev a uprostřed té kaluže vidím známou tvář. Matčinu tvář.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 All All | E-mail | Web | 8. března 2013 v 9:20 | Reagovat

O_O  O_O  O_O  O_O  O_O Peckááááá! O_O

Mno budu mít teď jarňáky, tak napíšu předlouhý komentář! ;D

2 Knihofil18 Knihofil18 | 8. března 2013 v 11:15 | Reagovat

Komentovať budem 11 a 12 kapču, ok?

Konečne som si našla čas. lyžarák, škola, balenie atď... tak som sa teraz chvíľu pripojila na wifi a čo nevidím, ďalšia kapitola SP! Tak som si chvíľu ukradla, aby som tvoju dokonalú poviedku dohnala.

Na čo by Riku a Airi potrebovali Aleks? :O Na rovnakej strane? Neviem, nviem, mne pripadá Aleks ako zákerná sviňa, ale uvidíme, čo ešte vlastne pre nás všetkých prekvapíš. Riku mi začína byť sympatická a dúfam, že ona a Airi budú  skvelé kamarátky.
Dve mysle v jednom tele - to mi pripomína Hostiteľa. hostiteľ sa mi páčil, bolo to zaujímavé...
Tie kapitoly sú prekrásne, Skvele sa čítali. Možno si to vytlačím, lebo to je lepšie ako niektoré knihy, čo som čítala. A bola by škoda nemať SP v knihovníčke... :)

Anyway, nehorázne sa teším na dalšiu kapitolu, pretože tvoje písanie je... amazing!!! Ja už ani neviem, aké slovo použiť, aby som sa neopakovala, som z teba a tvojho písania jednoducho nadšená. :)

Rýchlo ďalšiu kapitolu, prosím!

3 Erin Erin | Web | 8. března 2013 v 11:36 | Reagovat

Koukám, že ses naučila ukončovat kapitoly v tom nejhorším možném momentě pro čtenáře, což? :-D
No, jsem zase tu. Omlouvám se, že jsem na Airi tak dlouho kašlala. To je fuk, každopádně ty předešlé tři kapitoly jsem jenom byl napjatější a napjatější. Láska Taye a Riku je až pohádková, doufám, že jim to doopravdy vyjde :-)
Popravdě se mi líbí, jak je to zamotané a celé takové propojené, překroucené. Každý má nějakou spojitost s každým. To, že je světlo špatné je dobrý nápad. Proč by mělo být pořád the best, když to může být naopak? Zvláště pro alergiky. Hezky se to vyvíjí, budu tu číhat na další kapitolu! ;-)

4 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 8. března 2013 v 14:07 | Reagovat

Nuž, nuž, nuž... :D
Zase jedna úplne, že úžasná kapitola. Riku sa mi začína páčiť. :D A od Airi to bolo galantné, že sa "stiahla" z toho rozhovoru :D
Jémine, tá láska medzi nimi je naozaj rozprávková, poetická, nádherná. Až to hreje u srdca :D
A ešte sa mi úplne, že megovsky páči to, ako vyzerá jej podvedomie :D
Ach jóo, musela si to tak ukončiť?? 8-O  ??? Mám teraz kopu otázok, kopu ničoho namiesto odpovedí :D :D Nuž, tak si aspoň švihni s ďalšou kapitolou, lebo ma to zožerie za živa :D :D

5 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 8. března 2013 v 15:22 | Reagovat

[1]: Ok. :D

[2]: Moc děkuju za tvůj komentář! Ani nevíš, jak moc mě těší že se ti SP tak líbí! :-)  :-)  :-)

[3]: Děkuji moc! Ano, já ukončuji takto moc ráda. :D Jsem zlá. :D Láska  Taye a Riku byla trochu inspirována mým současně zamilovaným stavem. :DD Ještě jednou díky. ;)

[4]: Švihnu si, mám psací náladu ale k psaní se dostanu až tak v neděli. ;) Jinak díky. ;)

6 Kariol Kariol | Web | 10. března 2013 v 17:58 | Reagovat

Ta je nádherná! :-) Píšeš moc hezky a určitě máš skvělou inspiraci :-)

7 Sisi / Siska Sisi / Siska | 11. března 2013 v 16:32 | Reagovat

tuhle povídku od začátku nečtu a moc se v ní nevyznám, ale musím říct, že mě to teď i přes nátlak času nutí zůstat doma a ulít se ze sboru, abych si to celý přečetla... :-D  :-D

8 Toni Toni | 17. března 2013 v 16:00 | Reagovat

Konečně, konečně jsem si to začala dočítat, 11 kapitola byla úžasná, 12 ještě lepší :33 Moc se mi to líbí. Jak to vypadá s tou audioknihou? :'DDDDD

9 Deny el Infian Deny el Infian | E-mail | Web | 20. března 2013 v 15:43 | Reagovat

Konečně něco kratšího... :DDDDD

10 Vicky Vicky | Web | 23. března 2013 v 21:54 | Reagovat

Muhehe, ti dva jsou jak dvě hrdličky...:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama