Strach - proč se bojím zrcadel, skříní a zvířat?

12. října 2013 v 11:13 | NikaRoovy |  Myšlenky zombíkovy
Strach - proč se bojím zrcadel, skříní a zvířat?

Strach nás obklopuje, každý z nás se něčeho bojí a kdo tvrdí opak, musím říct, že zajisté nemluví pravdu. Je možné se bát čehokoli - pavouků, tmy, smrti, samoty, lidí... mohla bych vám tady vyjmenovat neskutečně dlouhý seznam věcí, čeho se lidé jsou schopní bát, leckdy to jsou vskutku ojedinělé a říkáte si, jak se něčeho takového může bát? A proč se toho bojí?

Přiznávám, že se bojím celkem dost věcí a některé z nich jsou možná trochu zvláštní. Objasním vám tedy proč se bojím některých věcí, jaký to má důvod, jaké důsledky v mém životě.


Jedna z věcí, ze které mám už nějakou dobu strach, jsou zrcadla. Nemyslím to v tom slova smyslu, že bych trpěla úplnou hrůzou se na zrcadlo jen podívat či něco podobně šíleného, přece jen jsem holka a neobešla bych se bez toho, ale ze zrcadel, zvláště pak ve tmě, mám skutečně divný pocit. Vždy jsem se jich trochu bála a musím říct, že Knihofilova povídka Zrkadlo, přestože ji mám velmi ráda, můj stav skutečně nezlepšila. O zrcadlech existuje dost pověr a všeho možného, neříkám, že bych na některé věřila, že bych o nich toho dost věděla. Můj problém je především v tom, že jsem pisálek. Moje fantazie je obrovská a v některých případechto je vážně na nic. Zvláště, když si začnu představovat všechny ty šílené hororové věci. Mám strach, že když se podívám do zrcadla, uvidím za sebou něco, co bych rozhodně vidět nechtěla. Mám strach, že můj odraz bude vypadat jinak, než by měl, teď nevím, jestli si rozumíme. Párkrát se mi stalo, že se například oči zbarví do černa a existujou i horší věci. Ne, nejsem blázen a není to skutečné, jen příliš nechávám ožívat svou fantazii. Taky se bojím, že se v zrcadle někdy třeba vůbec neuvidím. A nebo také toho, že já se stanu odrazem svého odrazu a nebudu mít nad sebou moc. Možná, že vám teď připadám trochu šílená, že na něco takového věřím, já na to nevěřím, vím jistě, že jsou to nejspíš absolutní hlouposti a že by se něco takového stát nemohlo, ale jak jsem řekla. Má představivost dělá své. Proto jsem vždy lehce nervózní, když se do zrcadla dívám. V noci se do něj nedívám nikdy.

Další věcí, co může připadat zvláštní, jsou skříně. Někdo možná četl na jiném mém blogu větu: Mám strach, že by ve skříni mohlo být něco horšího než Narnie. Většinu to rozesmálo a jsem ráda, že vás rozesmívám. Ale myslím to vážně. Aby jsme si rozuměli, mám na mysli šatní skříně. Poliček se neděsím, tam se nic nevejde. Slovo nic označuje něco, co tam, být nemá, ne oblečení. Už zase mé šílené představy o tom, co se tam může skrývat, co když existuje něco jako Narnie, akorát mnohem horšího a děsivějšího, odkud se nelze dostat? Když jsem byla dítě, zavřeli mě do skříně. (Ne, moji rodiče nejsou divní psychicky narušení lidé, co zavírají děti do skříní, to byl hloupý vtípek bratránka a jeho kamarádů.) Byla tam tma a něco se mě dotýkalo a bylo to studené a já myslela, že je to něčí ruka. Křičela jsem, až mi nakonec otevřeli. Vím, že to byla jen bunda a žádná ruka, ale od té doby mám z toho hrůzu a stará skříň u mé sestřenky, u které je normální že v noci skřípe, můj strach jen zvýšila. Ve svém pokoji proto šatní skříň nemám, už jen proto, že by se tam nevešla, ale i tak. Nemohla bych ji mít protože mě děsí ji otvírat. Nemohla bych spát v jedné místnosti s šatní skříní, stejně jako bych nemohla spát v jedné místnosti s zrcadlem.

A další věc, možná méně šílená, můj strach se zvířat. A to téměř všech. Leckdy někomu připadám divná. Nemám ráda zvířata. Žádná. Někde jsou malá koťátka, holky hned ňuuu a hned to hladí a chovají, mě se nelíbí a nic roztomilého na nich nevidím. Bojím se jich a nedotýkám se jich. Mám dost velký strach ze psů, protože když jsem byla malá, jeden pes mě napadl a od té doby mě jejich přítomnost děsí. Bojím se i zvířat jako jsou králíci, bojím se slepic, bojím se koní, bojím se asi všech zvířat. Proč? Protože jim nedůvěřuji. Nevím, co mohou v následující vteřině udělat, ať si kdokoli říká co chce. Upřímně se bojím i lidí, asi bych je neměla zahrnovat mezi zvířata, ale někdy to není daleko od pravdy. Komunikace s lidmi mi dělá problém. Teď už to trochu zvládám, ale dřív to bylo hodně těžké, mám jen několik blízkých osob, se kterými jsem schopna mluvit. Zpátky ke zvířatům, čeho se nebojím? Nebojím se mravenců. Nechávám si takhle po ruce lézt mravence - no a co - kamarádka mi ho smete z ruky. "Co kdyych já vzala to kotě a práskla s ním o zem?" zeptala jsem se. "Ale to je něco jiného." Proč by mělo? To jsem však zase odbočila.

Inu, jak jsem řekla, lidé mají strach z mnoha věcí. Bojím se spoustu věcí, třeba stísněných prostorů, co mě ještě napadlo. Každopádně, strach není věc, za kterou by jsme se měli stydět. Já to nedělám. Kdyby ano, nevyprávěla bych vám teď o svém strachu. Vyšla jsem s ním najevo a nevadí mi to. Strach je naší součástí, která by se neměla skrývat.

Otázka pro vás: čeho se bojíte vy?

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Žebyjá? Žebyjá? | E-mail | Web | 12. října 2013 v 11:29 | Reagovat

Strach ze zvířat? To bych nepřežila. Já jsem opak, zvířata jsou součástí mýho života a představa, že se jich bojím, mě upřímně děsí. Vyloženě strach ze zvířat jsem nikdy neměla, spíš respekt, například ke koním (třeba když mi kobyla šlápla na nohu a zlámala mi prsty, dala mi hlavou tak, že jsem měla moncla...) nebo velkejm psům (ono, když pes váží 65 kilo a ze sedu ti oblízne obličej, to už není ťuťu ani ňuňu). Ale není to strach, spíš obezřetnost a respekt.

A čeho se bojím? No, bojím se lidí a kontaktu s nima. Bojím se neúspěchu, ponížení a přílišný kritiky. Bojím se když někdo řve a je agresivní, protože mi to leccos připomíná. Bojím se pohřbení za živa, upálení... v podstatě skoro všeho. Jen těch zvířat ne :)

2 Deny el Infian Deny el Infian | E-mail | Web | 12. října 2013 v 11:30 | Reagovat

Nevím co na to říct.
Nepřipadáš mi šílená.
To, jak ty to máš s koťaty, mám já asi trochu podobně s malýma dětma. Pořád si pamatuju, jak jsme byli u kamarádky, všichni nejvíc nadšené z její malinké sestřičky a mě to prostě zas tak moc nebralo. Asi jsem divná :D
Já osobně mám strach z hodně věcí. Z lidí. Ze ztráty milovaných lidí. Z pavouků. A vlastně by se dalo říct, že mám strach třeba i z toho, že po smrti třeba vážně následuje jakýsi úžasný nekonečný posmrtný život...

3 Camilla Camilla | Web | 12. října 2013 v 11:53 | Reagovat

Nedovedu si představit, že bych se bála zvířat. A jak už napsala Deny, mám to samé akorát s dětmi :D jinak mám příšerný strach z pavouků a jinak se bojím strachu.  Je to divné, ale já se bojím toho, že se budu bát :-D

4 Arwen Arwen | Web | 12. října 2013 v 11:55 | Reagovat

Já mám panickou hrůzu z výšek. Dřív jsem jí neměla, ale myslím, že to bude tím, že když jsem byla malá, tak jsme s mamkou lezli na nějakou kostelní věž a zrovna, když jsem se dívala dolů, tak se mi nad hlavou spustili zvony. Byla jsem hodně malá a rozdýchala jsem to až  na dětském hřišti. Taky se trochu bojím točitých schodů a schodů, které  jsou moc strmé a úzké. A mám také strach i ze stísněných prostorů a možná, že bych toho našla víc...Takže tě úplně chápu. :-)

5 Maikoi Maikoi | Web | 12. října 2013 v 12:01 | Reagovat

Já jsem si musela léčit fóbii z figurín v obchodech. :D
Opravdu už odmala jsem chodila obrovským obloukem kolem nich, bála jsem se, že mě sledují, musela jsem od nich utíkat a nedokázala jsem nikdy u nich stát. :D
Mindfuck, celkem. :D Ale sama som se to snažila překonávat a ačkoliv stále mívám takový ten mrazivý pocit na zádech, když jdu kolem nich, myslím, že jsem se toho strachu nějak samovolně zbavila.
Ale další fóbii mám ze smrti. To teda fóbii s velkým F. :D
A tvoje strachy...rozhodně úplně chápu. To s tím zrcadlem, také se občas bojím, třeba v noci, že zvednu hlavu a za mnou někdo bude. :D Znám to. ^^"

6 Nichie Nichie | Web | 12. října 2013 v 12:17 | Reagovat

Nemyslím si že si divná. Len máš iný názor ako ostatní. Ja sa tiež bojím zrkadiel a skríň, ale nie až tak, že by som nemohla mať v izbe skriňu. So zrkadlom by to mohlo byť horšie :D

7 Nichie Nichie | Web | 12. října 2013 v 12:19 | Reagovat

A zvieratá milujem :3

8 Knihofil18 Knihofil18 | 12. října 2013 v 13:09 | Reagovat

Bojím sa srkadiel. Videla som na to veľa hororov. Počula som o tom veľa povier. A po tom, čo sa stalo mojej sesternice, to už bol zlatý klinec. Moja sesternica má totiž spolubývajúcu, ktorá je magnet na duchov a sesterka jedného takého v zrkadle videla. Otvárajú sa im dvere, padajú obrazy PRIVŔTANÉ VŔTAČKOU, predmety nachádzajú inde a hocikedy vidia temné šmuhy či odtlačky rúk na stene. Ktoré potom hneď zmiznú. No a potom to so zrkadlom, keď tam toho ducha uvidela... brrr. Okrem toho som počula, že zrkadlá sú akési brány do iných svetom a že čokoľvek zlé cez zrkadlá môže prejsť. A potom sa bojím, že sa tam uvidím v pravom svetle. Akože dušu alebo niečo podobné. Čo keď sa raz pozriem do zrkadla a ukáže ma to tak, aká som v skutočnosti a nie len napovrch? Toho sa bojím najviac, lebo sa desím toho, čo by som uvidela. Presne na tom je založené Zrkadlo. Irónia, čo? :D Píšem o tom, čoho sa najviac bojím. A potom sa bojím, že by som zo zrkadla dostala svojho súkromného Matta a poviem ti - keď uvidíš svojho Matta, tak ti už nikto nepomôže. Myslela som si, že keď napíšem Zrkadlo, prestanem sa toho báť, lebo to zo seba dostanem. No čím viac to píšem, tým viac sa ich bojím.
Ďalej sa bojím tmy. Naozaj. Aj s tým ma niečo spoločné moja fantázia, ale z 90% za to môže Doctor Who. Bojím sa, že budem mať dva tiene a niečo ma zožerie. Bojím sa prasklín v stene. Bojím sa ľudí v plynových maskách. Bojím sa figurín v obchode.
A z Doctorovských fóbií tróni strach zo sôch. Bojím sa, že sú to Plačúci anjeli a že ma prišli zožrať. Vždy, keď som v nejakom meste, kde sú sochy, opakujem si "Nežmurkaj. Nežmurkaj. Nežmurkaj.", aby ma nemohli poslať späť v čase a/alebo zabiť.
Bojím sa nezmyselného šepkania, ktoré počujem len ja a nikto iný. Bojím a tieňov. Bojím sa duchov a asi všetkých príšer od výmyslu sveta. Bojím sa, že raz otvorím oči a za oknom uvidím stáť Slendermana. Bojím sa, že je pri mne neviditeľný pekelný pes a pôjde ma zožrať. V noci sa bojím každého jedného prasknutia a automaticky si domýšľam, že ma prišiel zabiť vrah/duch/démon/anjel/upír/vlkolak/leviathan/anjel/mimozemšťan/príšera. Fantázia pracuje jednoducho na plné obrátky a v tých chvíľach nenávidím písanie a čítanie.
Bojím sa výšok, bojím sa pavúkov a hmyzu, bojím sa ohňa, bojím sa, že príde zemetrasenie/tornádo a zabije každého. Bojím sa, že budem vidieť umierať ľudí, ktorých milujem. Bojím sa, že ma nikto nemá rád. Bojím sa smrti. Bojím sa, že keď zomriem, nikto si na mňa nespomenie.
A mám pranický strach zo zubárov. To je môj najväčší strach.

9 Knihofil18 Knihofil18 | 12. října 2013 v 13:11 | Reagovat

[8]: To čo je za román, ci bože? :DDD

10 Neriah Neriah | 12. října 2013 v 18:12 | Reagovat

Ten strach ze skříní mě zaujal, o tom jsem snad ještě neslyšela. Ale docela chápu, že ho můžou vzbuzovat. Každopádně už kdysi dávno jsem psala článek o tom, že každý z nás má nějaké to nic, kterého se bojí. A je jedno, jestli se ukrývá v prázdné šatní skříni, v praskání nábytku nebo úplně v něčem jiném...

Jinak já se bojím výtahů, ale ne kvůli klaustrofobii, spíš se děsím toho, že bych se tam zasekla. Kamarádka mi vyprávěla, že jednou výtahem jela, a on se najednou zasekl a houpal se nahoru dolů, nahoru dolů... K tomu jsem si přečetla pár hororů a samotnou by mě tam nikdo nedostal, i kdybych se potřebovala dostat do dvacátého patra, raději bych to vyběhla po schodech. Zvlášť staré výtahy mě děsí, a všechny, které vydávají nějaký nepříjemný zvuk, jako vrzání a skřípění.
Z některých zvířat mám taky strach, jako malá jsem se bála všech, a to díky mému dalšímu strachu - z bolesti. Prostě jsem se děsila a často ještě stále děsím toho, že mě zvíře podrápe, pokouše apod. Takže třeba kočku si hladím jen když ji někdo drží nebo někde leží, k sobě bych si ji nevzala.
No a pak mi vadí spousta zvuků a materiálů. Něco je jen nepříjemné, ale když mám v noci projít kolem vrčící ledničky, automaticky zrychluju krok. A z čeho mi naskakuje husí kůže jsou pásky z kazet. Ostatním to může přijít úsměvné, ale když mi ji jednou kamarádka omotala kolem ruky, spustila jsem takovou hysterickou scénu, až nikdo nechápal. Prostě je to odpornost, snad ještě větší než knoflíky, které taky nenávidím.
Ale z čeho mám hrůzu největší je vynášení odpadků. Už vyndat ten pytlík z koše se rovná hororu, a co teprv vzít ho k popelnicím. Vždycky jdu s rukou odpaženou od těla, aby se mi ten hnus náhodou neotřel o nohu  a představuju si, jak se ty odpadky na mě vysypou a já se z nich nebudu moct vyhrabat.
A to jsem ani nevypsala vše - nedá se to.

11 Terka Terka | E-mail | Web | 12. října 2013 v 20:54 | Reagovat

Já jsem se nikdy zrcadel nebála. Nikdy, až do prváku, kdy jsme jeli na lyžák a spolužačka mi tam vyprávěla o Krvavé Mary a od té doby se bojím podívat v noci do zrcadla, abych ji tam náhodou neviděla. Ve dne je to v pohodě, ale potmě je to úplně nejhorší. To vždycky kolem zrcadla, které máme v chodbě chodím rychleji než obvykle. Zajímavé je, že mě třeba neděsí odrazy v televizi či na mikrovlnce, ale jen to zrcadlo..

Strach ze skříní nemám, ale mám panický strach ze tmy. Teď už je to lepší, ale dříve jsem fakt zabouchávala dveře pokoje, aby za mnou něco nevlezlo. Nebo mám strach, že uvidím ducha. Takový strach jsem měla zejména pár měsíců potom, co mi zemřel děda. Přála bych si ho ještě vidět, ale na druhou stranu bych to asi neustála a začala bych ječet, přinejmenším.

Nemám strach ze všech zvířat, ale bojím se psů. Příklad, byla jsem na Slovensku a jedni známí tam měli psa (německý ovčák). Bratránek a sestřenka si ho neúprosně hladili, ale já ne. Pamatuji si, že když jsem byla ještě docela malá holka, šla jsem takhle kolem Bečvy, kde jsem tehdy byla s mamkou a s bráchou a na druhé straně byl pes a nevím co to znamenalo, nevím co jsem tehdy udělala, ale vím že na mě začal štěkat a já se vyděsila a utíkala zpátky. Jenže s námi tam byl taky pes a ten na mě pak taky začal štěkat a já nevěděla co mám dělat a zpanikařila jsem.. a od té doby mám strach z psů a nemám je všeobecně ráda. Což se spíše týká těch velkých psů, ti malí mi ani tak nevadí. Koneckonců na mě tehdy zaštěkal německý ovčák. Já těmto psům nedůvěřuji. Mám strach z toho, co by se jim mohlo honit v hlavě..

Naproti tomu třeba kočky, respektive koťata mám ráda a přijdou mi - jak to říct? - daleko lepší než psi. Pokud se jedná o cizí kočku, nemám k ní moc důvěru, zejména když má blechy, ale na Slovensku se mi párkrát podařilo chytnout jedno kotě, které bylo teda hodně přítulné :) my doma nemáme žádné zvíře kromě morčete a rybiček. Já mám ráda morčata a vždycky jsem si přála, aby mělo moje morče mladé :)

[10]: Já mám strach z takových těch výtahů paternostrů (nebo jak se to jmenuje), protože se bojím toho, že bych z toho pak nezvládla vylézt. Z normálních výtahů strach nemám, naopak. Ale tyhle výtahy ve mě probouzejí hrůzu a já bych do nich nevlezla ani kdyby mi někdo přislíbil milion.

12 Lanastus Lanastus | 12. října 2013 v 21:12 | Reagovat

Jak už si psala, tak je to normální že se každej něčeho bojí. Já se bojim hodně věcí, například mořských potvor ježků,medůz atd. Nebo strach z hororů a proto sem se ještě na žadnej nikdyn nedival :D Nebo že se jednou probudim a na celym světě nebudu vubec nikdo, ale hlavně ztráty toho koho miluju to by byla uplně ta nejhorší věc na světě.

13 Tee Lovegood Tee Lovegood | E-mail | Web | 13. října 2013 v 13:21 | Reagovat

Co se strachu ze zrcadel týče, tak s tebou plně soucítím.
Obzvlášť, když mám v pokoji zrcadlo a televizi (obojí na různých stěnách, které se sbíhají v jeden roh). Zjistila jsem totiž, že když sedím na posteli a koukám do toho zrcadla, odráží se v něm televize a v jejím odrazu jsem vidět já. V noci samozřejmě když svítí lampička, tak je na další stěně za mnou (pochopitelně) můj stín, a tak... Brrr.
Nekoukám tam. A když náhodou ano, tak se přes noc v posteli už jen velmi těžko přemlouvám, abych se otočila na druhý bok. :D

14 Kate Kate | Web | 13. října 2013 v 14:36 | Reagovat

Já mám něco na způsob šatní skříně, ale ne tak úplně. Spíš jsou to poličky a přes ně něco podobného závěsu. :D Jinak, to chápu, že se jich bojíš, když tě tam zavřeli. :D
Já osobně zrcadlo do pokoje strašně chci, ale nevím, nějak mi ho ještě nikdo nekoupil a moje úspory jsou momentálně na nule, po tom, co jsem si koupila telku a postel. :D
Zvířátka miluji! :D Ale to samé co u skříně, když tě napadl... Taky bych pak měla ze psů asi strach. :/
Problémy s komunikací s lidmi mám taky, a ty lidi = zvířata... Taky to tak vidím. ;(

Nó, já ani nevím, čeho se bojím. :D Dřív možná tmy, ale to mě už skoro přešlo. :D A teď mě nic jiného nenapadá.

15 taradorizp taradorizp | E-mail | Web | 14. října 2013 v 1:16 | Reagovat

Já nesnáším klauny (což jak jsem zjistila není zas tak nic neobvyklého). Pak se bojím, když někdo zvoní/ťuká na dveře - a nemusím být ani sama doma, dokonce to může být i očekávaná návštěva, ale je to asi jediná věc, která mi opravdu spolehlivě zvýší tep a ještě pár minut potom se celá třesu. (A bez důvodu, žádné špatné zkušenosti nemám). Z těch divnějších věcí mě napadá ještě strach z chození ze schodů nebo když někdo vedle mě manipuluje s nafukovacím balonkem. :-D

16 Chris Chris | Web | 15. října 2013 v 18:16 | Reagovat

Nesnáším pavouky, ale to je asi celkem časté. Nevím proč, ale už to tak je. Pamatuju si, když jsem se jednou jako malá hrabala v látkovém koši s hračkami a najednou z těch záhybů vyběhl takový ten velký, dlouhonohý pavouk (nevzpomenu si jak se jim říká) a rozeběhl se naproti mě. Začala jsem pištět a letěla k tátovi ať ho zabije:D
Kdysi jsem měla strach i ze tmy, ale to už mě přešlo a tmu jsem si i tak nějak oblíbila. Přijde mi, že je v ní všechno možné. Naopak mám strach, když ve tmě na konci chodby zablikají světýlka u ledničky, mám pocit jako by na mě něco mrkalo.
Pak se bojím schodů. I těch ve škole, které jsou velké a hodně široké a snad ani nemusím zmiňovat schody strmé a točité. Možná je to tím, že ve třetí třídě jsem spadla z odpočívadla ve škole a zbytek toho všeho mám rozmazaný.
Ale největší strach mám asi ze dveří. Není to tak dlouho co jsem to zjistila, ale strašně mě děsí když jsou otevřené nebo i pootevřené, prostě z nich mám strach.
A nepřijdeš mi divná, každý máme strach z něčeho jiného a bohužel si nevybíráme z čeho:)

17 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 10. listopadu 2013 v 13:03 | Reagovat

Psala jsi, že máš strach ze stísněných prostor. Já to třeba mám naopak. Já se objím otevřených prostor.. nemám ráda místa, kde je mnoho prostoru, protože tam se psíš může skrývat nějaké nebezpečí.. asi je to blbost. Ale když je ten prostor malý, tak se vždycky můžu přitisknout ke stěně a zkontrolovat celou méstnost, jestli tam opravdu nic není:D
Ale naopak, když je volný prostor.. tam se může skrývat cokoliv. Cokoliv. A to mě děsí:-D

18 Robíšek Robíšek | E-mail | 26. března 2014 v 14:51 | Reagovat

Bojím se stínů občas, dřív jsem se bál i slunce. Bojím se strachu, občas mívám fobie a to se v ten okamžik, než to odezní, bojím třeba šera, černé barvy, lesku a dalších různých věcí, co mě napadnou, třeba toho, co by na mě řekla moje bývalá láska.

19 Robíšek Robíšek | E-mail | 26. března 2014 v 14:56 | Reagovat

Měl jsem strach, že se před svou bývalou láskou zesměšním a  že se mně budou smát všechny holky, ale to už jsem sám odboural. Většinu strachů jsem už sám za pomocí různých knih zvládl. Pište mi na ten email s tou doménou seznam.cz. Ten první s tou doménou email.cz neplatí. Dík.

20 Robíšek Robíšek | E-mail | 26. března 2014 v 15:04 | Reagovat

[18]:Mám i strach z negativních energií, ale snažím se s tím nějak sám ( i s pomocí terapeutů) vyrovnat. Domníval jsem  se, že ty energie můžou proniknout až k mé duši skrze čakry, ale s pomocí andělů jsem  dospěl k tomu , že ty čakry spravuje anděl a že ty energie špatný nemaj šanci se ke mně dostat, že ten   anděl ty negativní energie odstranˇuje.

[19]:

21 Kaja Kaja | E-mail | 8. července 2014 v 14:12 | Reagovat

Fúúú :/
No ja mám strašne veľa fóbií...
Odmalička sa bojím tmy, lebo mám obrovskú fantáziu a všeličo si prestavujem, keď napríklad ležím v posteli a mám otvorené oči, tak z tej tmy sa mi vynárajú vo vzduchu rôzne tvary duchov a príšer...a potom nedokážem zaspať, vždy sa celá zakryjem prikrývkou a už odtiaľ nevyleziem :D
Potom mám veľmi zvláštnu fobiu- bojím sa sôch a obrazov Ježiša Krista a Panny Márie. Neviem definovať prečo, ale mám z nich panický strach. Nedokážem mať v dome nejaký taký obraz alebo sochu, lebo potom som nepokojná a veľmi sa bojím.
Tak isto sa bojím obrazov s tvárami (portréty). V galériach obrazov mi to nevadí, ale keď je taký obraz jeden a sústredím sa na neho, začnem sa hrozne báť, že sa na mňa ten portrét pozerá. Neviem sa toho pocitu proste baviť.
Potom sa hrozne bojím, že sa nakazím chorobou. Keď je niekto chorý, mám z neho panický strach.
Nerobí mi dobre pohľad na hĺbky, napr. v bazénoch, alebo keď ideme s rodinou lyžovať na nejaký ostrý svah, tak sa hrozne bojím. Nemám z toho dobrý pocit, ale tak to sa ešte dá zniesť. :D
Potom mám strach zo škaredosti, keď je škaredý nejaký človek, tak sa pri ňom necítim dobre a strach z toho, že budem škaredá ja.
Nemám rada klaunov, naháňajú mi strach, keď sa smejú, keď sa na mňa pozrú..brrr.. proste nepríjemný pocit :/ ale to sa ešte dá vydržať.
Potom ďaľšia fóbia s veľkým F je strach z démonov, duchov a príšer. Toto je moja najstrašnejšia fóbia. Nenávidím ju a bojím sa..stále.
S tým je spojený aj strach zo samoty. Keď som sama doma, vždy musím pozatvárať všetky dvere, pustiť si nahlas telku..lebo inak by som sa asi posrala :D Bojím sa všetkých tých zvukov a hlasov z vonka, predstavujem si že príde nejaká príšera a zabije ma... Raz sa mi stalo, že som bola sama doma. Bolo otvorené okno v spálni a zrazu niečo hrozne buchlo a zatvorili sa dvere. Rozplakala som sa a zamkla v kúpeľni a nevyšla odtiaľ, dokým sa nevrátili rodičia. Bol to prievan..
Bojím sa aj prízrakov a všetkého, čo súvisí s duchovnom a nadrirodzenom.
Potom sa bojím Rómov a moslimov :DDD ale že neskutočne. Keď idú nejaký rómovia po ulici, vždy utekám a bojím sa, že ma okradnú alebo mi začnú nadávať.Brrr. A hlavne keď som sama je to strašné. :/
Začala som mať nedávno novú fóbiu z blikania svetiel. Veď ponáte, vždy v hororoch to býva, že začnú blikať svetlá, za dverami je nejaký vrah s nožom..tak si to tak vždy spojím a strašne sa potom bojím, čo príde.
Bojím sa figurín v obchodoch. Vždy keď okolo nich prechádzam tak sa bojím že sa ma zrazu dotknú a ožijú a mám pocit že sa na mňa potajne pozerajú a čakajú na vhodnú príležitosť. Vždy keď boli niejaké figuríny  obchode tak som od toho miesta rýchlo z utekala :D.     
Nemám ani rada injekčné striekačky. Nedalo by sa to nazvať fóbiou, ale nerobí mi dobre ten pohľad na ne.. :/ fuuj.
Podobne ako s tými figurínami, sa bojím sa sôch. Ale strašne.
Keď idem spať, vždy musím mať zavreté dvere a zavretú skryňu, lebo nedokážem pokojne spať. Asi viete prečo... :D Bojím sa, že a dverami niekto je, vidím tam tiene, počujem škrípanie dverí na skrini.., zrazu vidím nechutnú krvavú mrtvolnú ruku, ktorá ich otvára a chystá sa na mňa skočiť.... strašnéééé!!!!!!!!
Potom mi nerobia dobre zrkadlá. Ja zkrdadlá milujem, lebo sa vždy rada na seba pozerám (:D), ale v noci je to niečo iné. Bojím sa toho istého, ako písalo dievča v článku, že sa tam pozrem a uvidím ducha, alebo že sa moja tvár zmení na príšeru, že budem mať červené oči...to isté. :/
Potom sa bojím ľúdí v plynových maskách a nikdy nevojdem do starého činžiakového výťahu.
Podľa všetkého som strašný bojko... :D niečo s tým musím robiť.
Držím palce ostatným, aby zvíťazili nad fóbiami! :-?

22 Calaquendi Calaquendi | 16. října 2014 v 22:34 | Reagovat

Já jsem se hodně bála, když jsem byla malá - hlavně duchů a podivných bytostí, co by na mě mohly vykouknout zpoza rohu nebo se zhmotnit v nohách mé postele... Taky, když jste dítětem, co ještě chodí do školky, a vaším oblíbeným pořadem je Svět tajemných sil, tak se není čemu divit :)

Teď, když už jsem velká, tak se bojim pavouků, brouků... a hmyzu vlastně obecně... a to proto, že koušou, a ono to pak oteče, zhnisá a bolí. Jako malou mě jeden brouk kousnul, tátu kousnul sekáč a kamaráda pavouk. Ale psů se nebojim, psy mam ráda... a to i přesto, že když jsem byla malá, tak mě taky jeden kousnul. Vlastně dokonce dva. Asi je to tim, že psi obecně jsou inteligentní a schopní citu a člověk ví, co od nich očekávat, zatímco hmyz je hmyz a citové pouto si k vám neutvoří. Samozřejmě, že i mezi psy jsou debilové (jako např. ti dva, co mě kousli, a shodou okolností byli oba malí černí), ale nedá se to generalizovat, a proto je mam ráda.

A druhou věcí, kterou se bojim, jsem já sama: Bojím se, že nedokážu dělat věci dobře, že se nedokážu rozhodovat dobře, že někomu nevědomky ublížím. Že zklamu.

Dobrým lékem proti strachu a fóbiím je regresní terapie. Ale musíte mít kvalitního terapeuta..

23 Nelly Nelly | 6. září 2016 v 15:16 | Reagovat

Taky trpím panickým strachem ze zrcadel, teda spíš toho, že tam někoho uvidím. Nedokážu spát v pokoji, kde je zrcadlo. Taky mám strach ze soch, z jejich očí, protože mi přijdou prázdné a pak mám strach ze tmy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama